Výchova dětí rozhodně nebývá ani trochu jednoduchá. Často během ní uplatňujeme vzorce, které známe z vlastního dětství, a o kterých vnitřně víme, že mají k ideálnímu rodičovství daleko. Hodně lidí se ale zároveň bojí respektující výchovy, protože mají strach, že z dítěte vyroste malý diktátor, který nemá k nikomu respekt. Tak to ale rozhodně být nemusí. Stačí jenom vědět, jak vzít tento výchovný styl za správný konec.
Asi jen málokdo z nás vnímá výchovný styl svých rodičů jako naprosto dokonalý a bezchybný. I když si ale sami někdy říkáme, že to budeme dělat u svých dětí jinak, zvyk je železná košile. Snadno se tedy můžeme přistihnout při tom, že se dopouštíme naprosto totožných přešlapů. To může ještě přiživovat fakt, že mnoho lidí považuje respektující výchovu za přímou cestu do pekla. Vždyť dítě přece ještě nemá rozum, tak jak může mít nějaké slovo v tom, jak bude probíhat péče o něj a jeho potřeby? Nemůže to dokonce nějak ohrozit jeho správný rozvoj?
Pokud v tomto tématu trochu plavete a rádi byste svůj styl výchovy trochu upravili, aby co nejvíce respektoval osobnost potomka, ale zároveň z něj nevyrostlo dříví z lesa, níže se podíváme na vše, co byste měli o výchově, včetně té respektující, vědět.
Výchovné styly
Začneme nejprve z trochu větší šíře a zaměříme se na různé výchovné styly, které vědomě, nebo nevědomě, uplatňujeme i my. Hodně populární je v poslední době například vědomá výchova. Způsobů, jak vychovat dítě, však existuje ještě mnohem víc.
Známe například i:
- Autoritativní výchovu
- Autoritářskou výchovu (převládá především u staré školy)
- Permisivní rodičovství (volná výchova)
- Nezúčastněné rodičovství
Kdybychom si měli jednotlivé styly výchovy trochu více přiblížit, autoritativní výchova dává jasné hranice a pravidla. Na druhou stranu, takoví rodiče dovedou své dítě v klíčových momentech i podpořit. Zároveň jsou čas od času otevření vzájemnému dialogu. Tento typ výchovy se považuje za zdravý.
Mnohem problematičtější je autoritářská výchova, kterou mnozí budou znát od svých vlastních rodičů a prarodičů. Rodiče ví všechno nejlépe a nepřipouští vůbec žádnou diskuzi. Dítě navíc musí být ve všem dokonale disciplinované a za porušení pravidel hrozí nejrůznější tresty. Tento styl výchovy sice obvykle vede k poslušnému (nebo naopak zcela rebelujícímu) dítěti, bude mít ale v budoucnu problém rozhodovat se samo za sebe, bude mít nejspíš problémy ve vztazích a bude pravděpodobně trpět i úzkostmi.
Permisivní (volný) výchovný styl pak může vést k tomu, že dítě má sice svobodu, ale nerespektuje autority a nedělá to, co se po něm chce. A nezúčastněné rodičovství bývá to, kdy se rodič o své dítě vůbec nezajímá nebo není vůbec přítomen.
Chyby v respektující výchově
Pokud se vám respektující výchova zamlouvá, ale máte strach z některých možných přešlapů, snažte se vyvarovat jedné z největších chyb. A tou je, že je zásadně potřeba respektovat a být respektován.
Ve zkratce to znamená, že stejně, jako vy respektujete potřeby a názory dítěte, i dítě musí respektovat vaše potřeby a názory. Pokud nedojde k naplnění této podmínky, respektující výchova nemůže jednoduše fungovat a dítě opravdu nebude nikoho poslouchat. Snažte se tedy nevytvářet propast mezi reakcí na dětské CHCI a na vaše POTŘEBUJI. (Jak na tom ve skutečnosti jste zjistíte podle toho, že vy dítěti vyhovíte při každém přání, ale dítě odmítá respektovat vaše potřeby.) Pokud tedy opravdu něco nutně potřebujete a dítě odmítá poslechnout, rozumně komunikujte svou potřebu a postavte se za ni. (Jsem unavený/unavená, další pohádku už dneska číst nebudeme.)
Když už navíc dítěti něco dovolíte, nesmíte hned přitahovat uzdu. (Můžeš něco udělat, ale jen v takové míře, ve které to já povolím. Jinak ti to zakážu.) Je potřeba počítat s tím, že jakmile něco dovolíte, pak už není možné mávat bičem tak, jako jste byli zvyklí normálně. Zvlášť, pokud například dítě samo nabízí rozumný kompromis, ale rodič se snaží na sílu protlačit své vlastní řešení situace. Na druhou stranu, nemusí být nutně ani po jeho.
V neposlední řadě není vhodné se snažit s dítětem manipulovat, byť se snažíte to udělat (ze svého pohledu) nenápadně a v rámci nejlepšího zájmu vás i potomka. (Například je venku hezky a chcete, aby šlo s vámi na hřiště. A tak začnete používat berličky, že být celý den doma stejně není zdravé.) Místo toho nezastírejte skutečný stav věci. Pokud si venku pročistíte hlavu a odpočíváte, řekněte dítěti, že potřebujete jít ven, abyste se cítili dobře a měli dobrou náladu. Dítě pak bude často mnohem ochotnější vám vyhovět a samo se bude proaktivně snažit vám udělat radost.
Co dalšího pomáhá
Nejlepší je, když dětem jdeme sami dobrým příkladem a chováme se tak, jak by se mělo. Pokud budeme dítě bít a křičet na něj, je pochopitelné, že ve chvíli, kdy bude mít vztek, nebo ho přemůžou jiné velké emoce, se bude samo uchylovat k bití a křiku, protože tento kompenzační mechanismus vidělo i u vás. (Takže to musí být zákonitě správná cesta, když to dělají i rodiče.) Zároveň se ale netrestejte, pokud respektující výchovu nezvládáte na jedničku hned od začátku. Důležité je dlouhodobé vzdělávání sebe sama a snaha něco změnit. Teprve pak budete na správné cestě.
